U-klub 3. 12. 2016
Rozhodla jsem se tak trošku „po svém“ zhodnotit své rozhodnutí být zrovna dne 3. 12. 2016 v olomouckém U-klubu na koncertě kapely KREYSON Memorial Anděl na útěku. Tato kapela byla tento den tím zásadním předmětem mého zájmu, středem pozornosti a soustředění. Proto jsem se rozhodla sepsat těchto pár řádků právě o ní.

Popravdě, musím říci, že jsem jela na koncert Kreyson Memorial se smíšenými pocity a možná trošku i s obavami, zda se koncert vůbec uskuteční a za jakých podmínek. Byla jsem velmi mile překvapena, když se prostory pomaličku začínaly plnit muzikanty a příznivci dobré hudby. Atmosféra U-klubu je velmi příjemná, obsluha velmi vstřícná a rychlá, pivo lahodné, posezení velmi pohodlné, rovněž jsem ocenila polohu klubu.

Poté, co jsem se přivítala se starými známými tvářemi, se svou zlatou rodinkou, jsem se pohodně usadila a s pivečkem v ruce s napětím očekávala příchod Anděla. Kapela KREYSON Memorial vystupovala jako první. Jejímu vystoupení předcházela důkladná příprava všech dostupných „aparátů“ a příslušenství nacházejících se na pódiu…. A že jich teda bylo požehnaně. Musím říci, že Kreyson Memorial ani zvukaři neponechávali nic náhodě.

Po důkladných přípravách se konečně zhaslo v sále a začalo hrát krásné INTRO, při kterém postupně na pódium vstupovali naši dlouho očekávání interpreti. Bob Killer Vondrovic usedl za bicí, Marek Elrin Svoboda se přidružil ke klávesám, Daniel Rohlík Krob a Radek Reddy Kroc pohlazením probudili své kytary, které už jim dávno přirostly k tělu i duši, pak i Stanislav Jokki Jokiel si donesl svou milovanou kamarádku basu na svém těle a zaujal pozici. A mohlo se začít… Nádherný hřejivý zvuk Reddyho kytary mě pomalu převezl ze stavu očekávání do reálného prožitku z hudby. Postupně na palubu této zážitkové lodi Kreyson Memorial vstupovali ostatní členové tohohle uskupení … až konečně naskočil i úžasný a výborně naladěný Petr Doldy Dolének se svým jedinečným hlasovým potenciálem.

Pro svůj úvod si Kreyson Memorial nemohl vybrat lepší kousek, než jsou právě ony „Oběti slávy“. Text této písně je nadčasový. Na zahřátí nás všech pod pódiem je to píseň rytmicky ideální… a je to takový krásný „softstart“. Dokonalá předehra pro to, co následovalo. Dalším počinem, který už mě přivedl do toho správného rockového varu byla píseň „Ztracená archa“. Tady už nebyl prostor pro jakékoliv pochyby o tom, že jsem ve správném čase na tom pravém místě, a že je to přesně to pravé ořechové, po čem má duše prahla. Kytary pod rukama našich kytarových mágů již promlouvaly naprosto nekompromisními a jasnými tóny. Věděly přesně, co chtějí říci a s kým hovoří. Basa tomu dodávala ty správné koule a klávesy parádní doprovod. Myslím, že se klávesy k písním Kreysonu Memorial velmi hodí a ve mně z nějakého důvodu evokují atmosféru a spád hudby Deep Purple.

Po tomto nápřahu následovala píseň „Skalp“ a úvodní sólo plzeňského obřího tlukoucího srdce Radka Reddyho Kroce. Prostě ta jeho kytara pod jeho rukama píše každým tónem legendu o tom, proč je tento hudební nástroj k životu nezbytný a jaká je podstata jeho života. Není k tomu co dodat. Když se k tomu přidá kytara Dana Kroba, už je to tandemový let dvou orlů skalních po nádherné čisté obloze.

Píseň „Nejde vrátit čas“ mě opět navrátila nohama na zem a znovu jsem se ponořila do geniálního textu. Myslím, že takové texty by měly být obsaženy již v čítankách základních škol, aby si člověk včas sepisoval, tříbil a piloval své skutečné žebříčky životních hodnot. Nádherná melodická píseň.

U písničky „Fade out“ se krásně rozparádili jak všichni na pódiu, tak i my pod ním. Energie a radost na nás z pódia přímo tryskala. Dan Krob píseň opět okořenil nádherným pronikavým sólem. A opět jsem ocenila nádherný přínos kláves pro tento počin. V této písni dostaly parádní prostor a Marek Svoboda jej beze zbytku využil.

Píseň „Poslední den jsi má“ nás krásně pohladila na duši i na srdíčku. Tak něžné, upřímné a nevtíravé podání této skladby jsem už dlouho neslyšela. Takhle prostě podle mého názoru zní naprostá přirozenost. Nikdo netlačil na pilu, přitom všichni interpreti vyjádřili maximum toho, co má tato písnička symbolizovat.

Hodně jsem se těšila na písničku „Vzdálená“ … a dočkala jsem se. Petr Dolének se s ní srovnal naprosto báječně a sedla mu do toho jeho hrdla jako šitá na míru. Nádherný procítěný projev, skvělé podání. Oceňuji i to, že byla tato píseň interpretována po Dolénkovsku … a né jinak. Nádhera!!! K tomu krásná sóla ala Dan Krob, no a bylo prostě vymalováno. Sečteno, podtrženo: krásná souhra celé kapely. Nicméně i počínající melancholie z toho, že jednou tohle vystoupení skončí.

Ale kdepak konec…. To byl jen ten pověstný klid před bouří, která přišla v zápětí v podání písničky „Kreyson“. Kluci to rozjeli a my pod pódiem jakbysmet. Moje hlasivky dostaly pomalu stejný záhul jako krční páteř. Bylo to jedinečné. Zásadní píseň.

Následovala skladba beze slov… aneb nádherná exhibice každého jednotlivého člena kapely, aby ukázal, co chce sdělit světu a jakou formou to hodlá podávat…co skrývá jeho duše a proč je tady. Pestrá paleta tónů a projevů. Nezapomenutelná. Díky za ni. Byla to hotová meditace. Dokonalý projev Boba Vondrovice byl znát teda u každé jedné písničky, ale tady dostal konečně ten krásný soukromý bubenický prostor, který jsme si mohli vychutnat v jeho krásné čisté podobě a ryzosti.

„Upíří láska“ nás opět přiměla k nekontrolovatelnému skotačení pod pódiem a plynule obrátila list k závěrečnému „představovacímu“ songu „Čarovná noc“, u kterého jsme si opět krásně zapěli.

Kapela na závěr koncertu vzdala holt zpěvačce Marii Rottrové, která letos oslavila svých 75 let života. Zaznělo neuvěřitelně promakané podání písničky „Lásko voníš deštěm“. Nikdy by mě nenapadlo, že může dostat tahle skladba tuhle podobu a dokáže se rozjet do takových obrátek. Vyloudilo mi to blažený úsměv na tváři. Měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Už né tak příjemný pocit jsem měla z toho, když se muzikanti na pódiu seřadili, uklonili se a odešli. Bylo mi líto, že už jejich vystoupení skončilo. Nicméně s pokorou jsem ještě dlouho stála na místě a „zálohovala“ si přijatá data na svůj emoční harddisk. Bylo to krásné, ale krátké.

Těším se na další počiny této kapely. A věřím, že jsem tuto sestavu neviděla a neslyšela naposled. Každému jednomu člověku, který má rád hudbu a dokáže ji vnímat, bych tímto chtěla vzkázat, pokud chcete život žít a prožít, radujte se, když máte možnost, naslouchejte tomu, co Vám říká Vaše srdce, buďte tam, kde je Vám dobře a užívejte všech darů, které nám život přináší. Hudba je jedním z neskutečných darů. Je to jednotný jazyk, kterému dokáže porozumět každý. Vážím si muzikantů za to, že se s námi dělí o to, co jim bylo dáno do vínku a děkuji jim za to. Ať hrají přesně to, co cítí, že by měli hrát a za čím si plně stojí. Odnesla jsem si parádní zážitek. A ať už existuje jakákoliv verze o významu slova Kreyson, já mám sama pro sebe význam svůj. Kreativita, Radost, Emoce, Yantra, Sjednocení, Oproštění, Naděje.

Soňa Babilonová